Přeskočit na obsah

Pan Josef: Odvaha a naděje se v boji za spravedlivý nájem vyplatí!

V okrajové část Prahy stojí sídliště Písnice, které po roce ´89 privatizoval ČEZ. Existoval plán, že ČEZ v roce 1999 odstoupí byty nájemníkům za malou částku. Místo toho se objevila firma CIB, která skoupila celé sídliště. Jakmile se začaly zvyšovat nájmy, lidé se začali stěhovat pryč a celé místo se začalo měnit. Jeden jediný občan, pan Josef měl odvahu a začal se o nájem s velkou firmou soudit. Zajímá vás, jak dopadl soud? Čtěte náš další příběh.

Pan Josef vypadá mladě a usměvavě. Za příjemným úsměvem se ale skrývá silná povaha a vůle bránit svá práva. Josef se přistěhoval na Písnici v Praze v roce 1986, kdy se sídliště teprve stavělo. Během posledních 30 let se Písnice transformovala: na konci 80. let tady žili rodiny pracující v místních podnicích a dobře fungovalo sousedství, ale po privatizaci společností CIB se nájmy začaly prudce zvedat a rodiny se začaly stěhovat pryč. Hned po privatizaci CIB navýšil nájmy o několik desítek procent a stále pokračuje ve snaze vytěžit z nájemníků co nejvíce peněz. Přitom neinvestuje nic zpět do budov. Na tomto sídlišti však žijí lidé, kteří se dokázali postavit vůči velké firmě. Přečtěte si rozhovor s jedným z nich, panem Josefem, který vyhrál soud o navýšení nájmu. Také jeho bratr má stále k dispozici čtyřpokojový byt za 9 500 v místě, kde se cena určená CIBem pohybuje okolo 16 000. 

INN: Mohl byste popsat jak jste k bytu na sídlišti Písnice přišel a jak se Vám tam bydlelo? 

Josef: bydlelo se nám dobře na Písnici… bydleli jsme tam od roku 1986. Můj otec pracoval ve Vojenských stavbách jako stavbyvedoucí, tak ten byt dostal k užívání jako část platu. Bylo to rodinné sídliště, kde žili rodiny s dětmi. Přestěhovali jsme tam s tím, že byty se v roce 1996 přepíšou na nás. Měli jsme doplatit jenom 60 000. Ale to se kvůli roku ´89 nestalo. Všechno se převedlo na firmu ČEZ. Celé sídliště mělo 800 bytů a 80 bylo vyhrazeno pro Vojenské stavby. Myslím, že ty byty se měly předat nám a vůbec neměly být zahrnuté do ČEZu. Splnili jsme všechny požadavky, které byly ve smlouvě. To se nestalo a od ty doby platíme nájem. Firma CIB, která ty byty podle mě neprávem koupila od ČEZu, nás začala pěkně brát na hůl a od prvního dne nám přišlo zvýšení nájemného o 80% nebo 90%. 

INN: Jakou jste měli reakci? 

Josef: Tehdy jsme čekali první dítě. Má reakce byla odmítavá. V té nové smlouvě po nás chtěli abychom se vzdali předkupního práva na byty a to já jsem odmítl podepsat. Soudili jsme se dva-tři roky a vyhráli jsme to, že nemusíme platit ten vysoký nájem a můžou nám to zvyšovat jenom jednou za několik let o 10% nebo o 20%. 

INN: Jak se Vám povedlo udržet tak nízký nájem? 

Josef: Ty naše smlouvy byly dohodou a na ně se nevztahují cenové mapy. Soud to nechtěl uznat, ale hlavní soud to potom uznal. Zákon o ceně v místě obvyklé, který určuje tržní cenu nájemného, se nevztahuje na smlouvu dohodou. Měli jsme samostatně domluvené podmínky a neměli jsme tržní nájemné. Chtěli nám to zrušit, ale ten zákon, co to ruší vznikl až po tom, co jsme měli tu smlouvu. A novým zákonem se nemůže rušit to, co bylo před tím. 

Předtím jsem platil nějakých 8 000 a CIB to okamžitě chtěl zvýšit na 14 000 s tím že to každé tři roky chtěli zvyšovat znova. Je to vymyšlený tak, aby člověk platil co nejvíc a co nejrychleji. Podle nového návrhu, který jsme odsouhlasili bylo zvýšení o 1 500 a to jsme přijali. Takže, 9­​‍⁣ 500 platíme za čtyřpokojový byt. Říkal jsem si, že takové navýšení za 10 let mi přijde fér, ale na 6 000 ne. 

INN: Jak dopadli ostatní nájemníci ve Vašem okolí? 

Josef: Ostatní to zvýšení bohužel podepsali. Takže platí tolik, kolik jim CIB řekne. Změnila se jim taky i smlouva. 

Mně také pomohlo i to, že ve stejném baráku jak bydlíme my v přízemí, tak lidi kteří tam bydleli o 10 nebo 8 let míň než my, ti mají smlouvu stejnou jako my na 9 500. Soused mi tu smlouvu půjčil a můj další argument u soudu byl ten, že není jenom tržní nájemné, ale v tom místě kde bydlíme se platí také i smluvní nájemné. 

INN: Jak se Vám navyšoval nájem celkově od 90. let? 

Josef: No, za socialismu jsme platili 250 korun. A 250 korun měsíčně byla splatka toho bytu. A po deseti letech ten byt měl být náš. Můj otec ani nebyl v komunistické straně, byl normální pracovník a měl plat 4 000 korun, z toho byl nájem 500 korun ⅛ platu. Mamka tehdy byla s námi doma, byli jsme 3 děti.

Ale kdyby se do toho počítala maminka, tak by to bylo ještě míň. Kdyby to bylo i dneska takhle, to by se mi žilo dobře. Tak nějak žili i ostatní. Určitě to nebylo přes ¼ platu. Teď chtějí polovinu platu za nájem.

INN: Mohl byste popsat emocionální stránku soudu o nájem s velkým pronajímatelem (CIB)? 

Josef: Já jsem věděl, že máme pravdu. Ale byl jsem samozřejmě hodně překvapený, ale to je jenom dílčí úspěch. Ten byt by měl být náš a žilo by se mi úplně jinak, kdybych nemusel platit žádný nájem. Nikdy nevím komu to přeprodají, oni zase vymyslí nová pravidla. 

Bylo to opravdu velké překvapení. Před tím jsme dva soudy prohráli a už jsem tomu nějak nevěřil. Ale věřím tomu, že je důležité vydržet, když člověk doufá. A když jsem věděl, že už jsme přišli o tolik a ještě přijdeme o nějaký další peníze… to už mi nepřišlo tolik…. 

INN: Jakou pomoc od ostatních jste ocenil v tom boji? 

Josef: věřil jsem svému právníkovi. Pocitově, byl to dobrý člověk. Ale podporu… Spiš naopak, hodně lidi mi řikalo, že to určitě prohrajeme, nemá prý cenu se soudit s velkou firmou. 

Celkově, já jsem hodně zklamaný, jak dopadl bytový fond v Čechách a na Moravě, protože se tady stalo, že desetitisíce lidí přišly o byty. V Ostravě to krásně rozkradl Bakala a stát to posvětil přes nejvyšší soud. Po revoluci se vraceli majetky lidem, u kterých něco zabavili, ale tohle byly podniky vybudované za socialismu, nikomu se to nebralo. Mělo se to převést na lidi. Bylo to součástí platu, o to naše rodiče brali míň peněz, protože v tom bylo to bydlení. Cítím velikou nespravedlnost vůči tomuto státu, myslím, že nejmíň statisíce rodin přišlo o byty přes Bakalu v Ostravě, kde rozkradli úplně všechno, firma ČEZ a ostatní velké společnosti, které to mohly prodat lidem. A ČEZ některý svůj bytový fond prodal lidem, a zrovna u tý Písnice se usoudilo, že nám to neprodají. A to jsme měli kupní smlouvu na 400 000 korun v roce 1998-99 a 14 dní před podpisem kupní smlouvy nám to zrušili kvůli drobným investorům ČEZu, kteří chtěli maximalizovat svůj zisk za každou cenu. Jsou tady tlaky skupin, které mají moc… mělo to patřit lidem. Firma CIB, která koupila naše sídliště od firmy ČEZ si půjčila od banky 4 miliardy a 4 lidi si koupí celé naše sídliště a vydělávají na nás peníze. Mě to nepřijde v pořádku. Tohle není v pořádku. Furt se mluví o základních právech, podle mého základní právo člověka je bydlet. 

Zůstal tam brácha, ale sídliště se mění. Je tam víc lidi v bytech, spiše skupiny místo rodin. Spousta nájemníků, kteří tam bydleli před tím, se muselo odstěhovat, protože cílem je vytěžit z toho nejvíc. Nedělají se tam opravy, nedělá se tam nic, jenom aby se lidem zavřela trošku pusa, ale za 30 let se tam nestalo vůbec nic. Chystaná rekonstrukce je jenom další důvod ke zvýšení nájmu. Ale myslím, že my ten nájem udržíme tak nízký i po tom, co tam bude ta velká rekonstrukce. 

INN: Co byste mohl doporučit jiným nájemníkům, kteří by dnes chtěli bojovat za svá práva? 

Josef: Nevzdávejte se! Bojovat a nedat se. Zejména, když má člověk pravdu.