Česká majorita ponižuje a okrádá cizince, kteří se zatím nestihli naučit česky. Věděli jste to? Migranti si musejí projít poměrně složitými a většinou nehezkými začátky. Mnoha vlastníkům bytů přijde zábavné, že mluví s někým, kdo mluví jiným jazykem. Často jen dělají, že nechápou. Yuliya vám chce vyprávět svůj příběh, tak pozorně čtěte.

Žiju v Česku od roku 2008, což dělá skoro polovinu mého života. Přijela jsem studovat sociologii – studovala jsem nejdřív jazykovou školu, pak bakaláře a magistra a nakonec jsem ukončila doktorát na Karlově univerzitě. Svou počáteční zkušenost s pronajímáním bytu v České republice bych popsala jako okrádání a ponižování ze strany majoritní společnosti. Čeští majitele zneužívali toho, že jsme s kamarády neuměli česky, porušovali naše práva, nikdy nám nevrátili kauci (což bych řekla dohromady činí takových 100 000 korun), vystěhovávali nás a vyloženě se nám do obličeje smáli. Rychle jsem pochopila, že ti, co neumí česky, jsou oběti v rukou místních landlordů, kteří si vůči migrantům můžou dovolit téměř všechno. Musím říct, že takhle jsem demokratický evropský stát nikdy nepředstavovala a stydím se za tyto lidi, i když oni sami se pravděpodobně za sebe nestydí. Teď, když umím český jazyk a znám svá práva, se můžu bránit, ale tehdy to bohužel nešlo. Je mi upřímně líto všech migrantů a migrantek, kteří přijíždějí do Česka dnes a jsou v podobné situaci. Vím, že takových nebude málo, i když celá společnost je teď najednou plná vítačů.  

Popíšu tady pár historek, co se nám staly. Žily jsme ve dvou s kamarádkou ve starém bytě někde na Kačerově. Tehdy jsem ještě zkušebně studovala mediální studia a musela jsem jet na týden natáčet reportáže. Když jsem se vrátila, první, co jsem uviděla, byla toaletní mísa, kterou majitel vytrhl ze záchodu a dal doprostřed našeho obýváku. Zkrátka začal byt opravovat a touhle instalací nám chtěl naznačit, že máme okamžitě vypadnout. Řekl, že se za týden do bytu stěhuje jeho sestra. Když jsme se s ním potkali s tím, že chceme zpátky kauci, majitel se nám vysmál a žádnou kauci nevrátil. Teď bych samozřejmě nikam za týden nejela a neplatila bych za poslední měsíc nájem. Ale tehdy jsme to nevěděly.

Pronajímali jsme si taky s kamarády velký byt v Holešovicích – bylo nás 10. Bylo to asi v roce 2009 nebo 2010, bydleli jsme v pokojích po dvou za 5600 na osobu. Kauce byla teda 56 000.

Jednoho dne se objevil majitel a řekl, že se musíme odstěhovat, ale kauci nám nevrátí, protože máme rozbitou pračku. Byla to samozřejmě lež. A v každém případě to nebyla pračka za tolik peněz. Stalo se nám ještě hodně podobných věcí: Platili jsme cizí hypotéky. Xenofobní sousedka na nás volala policajty každou noc ze zábavy a z nenávisti k Rusům. A nikdy nám nikdo na žádném bytě nevrátil kauci a nedodržel výpovědní lhůtu.

Určitě se mezi čtenáři tohoto textu najdou takoví, kteří budou tvrdit, že si za to můžu sama a že jsem se měla obrátit na centrum pro pomoc migrantům. To je skvělá rada, ale v tu dobu jsem nevěděla, že takové centrum existuje. Styděla jsem se bavit s Čechy, protože když jsem špatně vyslovovala, tak se mi buď smáli, nebo se tvářili, že mi nerozumí (poslední je obzvlášť časté). Také jsem prvních několik let v cizině nevěděla, co čekat od institucí a organizací, a bála jsem se, že mě za něco vyhodí, a to zejména když mi bylo 17 let.

Po tom, co jsem se konečně naučila česky a zjistila svá práva jako nájemnice, se má situace celkově zlepšila. Ne až tak moc – život nájemnice v Praze je plný ponižování a nejistoty, i když se to teď v menší míře týká mého původu. Například jsem nedávno při obcházení svého baráku narazila na dceru majitelky, která mi řekla, že se máme odstěhovat za město, nejlépe do stanu (!!!) protože jsme chudí. Zkratka právo vlastnit je víc než právo bydlet. Já se s tím smířit nehodlám, a proto jsem členkou Iniciativy nájemníků a nájemníc v Praze. 

Yuliya.