V Brně v Cihlářské ulici stojí v památkové rezervaci zanedbaný dům, z kterého už opadává omítka. Jeho nájemníci si svůj byt před nastěhováním opravili, ale stále musí řešit různé problémy, které sami nezpůsobili. V domě je cítit plyn, praskají zdi a dějí se další hrůzné věci. Proto čtěte náš příběh.

“O rekonstrukci domu jsem se dozvěděla, když nějací dělníci vysadili okno záchodu, na kterém jsem zrovna seděla.” Jak vypadá krize bydlení v Brně?

Ve starém domě v centru Brna probíhá rekonstrukce. Majitel chce jeden ze svých bytových domů přetvořit na výdělečnější bytový komplex. Dlouho očekávaná rekonstrukce domu přichází záhy bez oznámení a dlouhodobí obyvatelé domu musí ze dne na den hledat nové bydlení. Výpovědi nájemnic a nájemníků z domu nám dávají nahlédnout do žité reality krize bydlení v Brně. 

Vlhko, prach, staré rozvody přilepené izolepou na zeď, co druhou hodinu ohlušující vrtání, dvakrát vytopený byt. Po poslední smlouvě, která platila na jeden měsíc, se majitel rozhodl novou smlouvu už neuzavřít. Krátkodobé smlouvy ale nejsou to jediné, co mnoho nájemnic a nájemníků u nás řeší. 

Sedíme u J. v pokoji, pijeme čaj a posloucháme jeho zkušenosti. „Byt jsme našli přes realitku, na majitele kontakt nemáme. Když jsme se sem stěhovali, dostali jsme smlouvu – myslím, že byla na půl roku. V bytě vůbec nic nebylo. Sprchový kout máme v kuchyni, nějakou dobu nám nefungoval plyn, rozbitá jsou taky okna – vidíte, tady se to nesmí otevírat,“ říká jeden z posledních nájemníků. 

„Neplatila se tu kauce – platí se jen 2 nájmy dopředu, asi jako pojistka proti brzkému vystěhování. Vymalovali jsme, ledacos jsme sami zvládli opravit, byt jsme dali do pořádku. Po půlroční smlouvě přišly další – ty byly na čtyři měsíce, pak najednou na tři, na dva, teď naposled jen na jeden. Nájem tu mimochodem furt roste.„

Unikající plyn a okna, která nejdou zavřít

Pětipodlažní nájemní dům v Brně má skutečně své kouzlo. Je součástí řady nájemních domů, které jsou v městské památkové rezervaci a jeho průčelí je památkově chráněno. Velká vstupní hala člověka vede k proskleným vratům, která vedou na menší dvorek ve vnitrobloku. Vše je však zarostlé a zanedbané, skla jsou vymlácená. Omítka zdí je místy opadaná, dům je zanedbaný a majitel do něj evidentně roky nic neinvestoval. Na každém podlaží jsou vždy tři bytové jednotky a dva záchody, které jsou sdílené. 

Po chodbách domu je cítit plyn, který odněkud uniká, nikdo ale neví odkud. Na opakované stížnosti správce odpovídá, že on nic necítí, že má zrovna rýmu, a také že “vy ženy jste na to citlivější.” Na otázku, kdy naposledy proběhla ze zákona povinná revize plynu správce odpovídá, že někdy nedávno. “Nechala jsem si udělat revizi plynových kamen alespoň u sebe v bytě, ten smrad se nedal dýchat. Revizní technik mi říká, že to snad ani není možný, že na to roky nikdo nesáhl. Plyn unikal pod varnou deskou i u plynového topidla,” říká jedna z bývalých nájemnic. “Jediný, co mě uklidňovalo, bylo to, že okno nad topením bylo taky rozbité a nedalo se zavírat – zrezivělé panty, staré odlupující se dřevo – tak to aspoň větralo,” vtipkuje bývalá nájemnice B. 

Vchodové dveře do domu jsou také již dlouho rozbité, nedají se pořádně zavřít, zvonky nefungují a pořád se tu krade. Správce říká, že se s tím nedá nic moc dělat, protože fasáda domu je památkově chráněná. “Slýchali jsme od něj, že to by památkáři nepovolili. To nebyly ani dveře, spíš taková vrata.”

Ještě několik nocí jsme pořádně nespaly, jako bychom ty potvory furt cítily na těle 

„Byt jsme našly přes realitku,“ začíná vyprávět svůj příběh nájemnice H., která v domě oficiálně bydlela pouhé dva dny, její zážitek byl za to ale mimořádně intenzivní. Zapínám si diktafon: „Komunikovala s náma taková fakt nepříjemná realiťačka. Domluvily jsme se, že dostaneme klíče o 14 dní dřív, abychom to tam mohly před nastěhováním opravit a dát celkově do pořádku. Strávily jsme tím hodně času a utratily celkem dost peněz, za všechno to broušení, malování, moření a opravování, to mohlo klidně být deset tisíc, a to ani nepočítám benzín a další věci.”

Nájemnice H. popisuje, jak se během svépomocné rekonstrukce začaly objevovat štěnice. To je přitom něco, co během prohlídky a podepisování předávacího protokolu k bytu prakticky nezjistíte. Hned první noc, kterou po dvou týdnech oprav v domě nájemnice strávila, tak byla jedna z nejhorších, jakou si pamatuje. “Pořád jsme se budily. Ráno jsem byla úplně poštípaná, po celém těle, na vnitřní straně stehen, prostě všude. Bylo to nechutný a děsivý. Přítelkyně, co v bytě spala se mnou, měla dokonce ze štípanců fakt ošklivý krevní sraženiny. Vlezly nám do nábytku, do peřin, našla jsem je za obrazem, bylo to fakt peklo. Samozřejmě se volalo správci, byt se musel deratizovat, dokonce měli tu drzost nás požádat, abychom tam ještě jednu noc zůstaly, ať ty štěnice ‘nalákáme’. To jsme samozřejmě neudělaly,“ popisuje bývalá nájemnice H. 

Štěnice se od nich nejspíš dostaly i do bytu, ze kterého se měly odstěhovat. Škody byly opravdu veliké – téměř veškerý jejich nový nábytek, peřiny, prostěradla, všechno se muselo vyhodit, protože to bylo prolezlé štěnicemi. Přítelkyně musely zhruba měsíc přespávat po hostelech a penzionech, protože najít si tak rychle nový nájem nebylo možné. Kromě toho byly ještě několik nocí ze zážitku tak rozhozené, že skoro spát nemohly, pořád měly pocit, že po nich něco leze.

Co se týče proplácení účtů za svépomocné opravy bytu, z větší části k tomu nedošlo. “Bývalo by to asi skončilo hůř, kdyby se mi náhodou nepodařilo narazit na majitele, který mi jednou začal nadávat kvůli mému autu, které stálo před domem, prý co si to dovoluju tam parkovat. Když jsem mu ale řekla, že jsem nájemnice toho bytu se štěnicemi, hned se začal omlouvat a nakonec se povedlo domluvit, že zaplatí alespoň deratizaci, a že nám vrátí nájem, který jsme poslaly dopředu. Za tu rekonstrukci, kterou jsme tam udělaly, nám ale nikdo nic nedal. Správce tvrdil, že není jak dokázat, že na to máme nárok, ačkoli jsme opravily celý byt a od všeho si nechaly účtenky. A když jsme se pak odstěhovaly, našly jsme novou inzerci na ten byt, který se samozřejmě teď nabízel jako nově zrekonstruovaný.„

Na trh se dostávají byty, které jsou v neuspokojivém stavu a tak si je nájemníci nutně musí opravit na vlastní náklady. Krátkodobé smlouvy je však nijak nechrání – umožňují časté zvyšování nájmů nebo nečekané výpovědi. Lidé tak buď vkládají peníze do bytu, ze kterých je následně může majitel vyhodit, nebo se rozhodnou neopravovat vůbec nic a stav bytů se jen zhoršuje. Když se po noční směně vrátím z práce, nemůžu dopoledne spát, furt se tu vrtá.

„No, a co teda ta rekonstrukce?“ ptáme se opět J. po několikaminutové odmlce. Přes rámus vrtání se neslyšíme, tak si musíme dávat pauzy. J. pracuje v gastronomii a často se vrací domů ze směny až nad ránem, jenže pak kvůli tomu randálu stejně nemůže spát. „Před nějakou dobou se rekonstruoval barák vedle, pracovalo se pod zemí na nových základech, kvůli tomu v našem domě praskla stěna. To bylo docela brutální, ta prasklina je tu doteď. O tom jsme si ale ještě nic moc nemysleli,” říká J., jeden z posledních nájemníků. 

O rekonstrukci se tu mluví už roky, ale stále se nic nedělo. Rozbitá okna v bytech prý nešla opravit právě proto, že se stejně plánuje rekonstrukce, která už měla dávno proběhnout, a hlavně by to památkáři nedovolili. Správce domu, který s nájemníky komunikuje za majitele, podává nejasné a často paradoxní informace a o rekonstrukci do poslední chvíle mlžil. “Pak se ale dole začali objevovat dělníci, prach, věčný rámus – ptali jsme se správce o co jde, ale on říkal, že neví. Později zmínil cosi o opravě sklepů. Jenže ti dělníci tu chodili furt.„

Na tristní stav domu poukazuje také nedávné vytopení bytu, ve kterém J. bydlí, když  sousedka prala prádlo. K tomu došlo v několika málo dnech hned dvakrát. O rekonstrukci se J. dozvěděl náhodou, když seděl na záchodě na chodbě a slyšel konverzaci dělníků: „Tyvole, možná jim to takhle stačí… možná fakt potřebujou jen klid a cígo na pavlači.“ Podobný zážitek měla další nájemnice, které to všechno došlo, když seděla na záchodě a nějaký dělník z něj najednou oddělal okno. Šok, který zažívali nájemníci, byl sdílený. Další z nájemnic, dáma staršího věku, je dokonce v situaci, kdy zvažuje změnu zaměstnání za takové, kde by jí nabídli ubytování, protože se jí nedaří najít jiné dostupné bydlení. 

Rekonstrukce, o které nájemníky nikdo neinformoval, ačkoli dělá z jejich domovů nebezpečné staveniště, se tajila do poslední chvíle. Až poté, co dosavadní nájemníci podepsali onu poslední měsíční smlouvu, jim správce sdělil, že se ještě ten měsíc mají vystěhovat. Ti z dolních pater dříve, ti z vrchních později, ale nepočítal s tím nikdo. Přes všechny potíže, se kterými museli obyvatelé domu v posledních měsících bojovat, však ke snížení nájmu samozřejmě nedošlo. 

Další nájemník z vrchního patra, místní veterán a hudebník, řeší v bytě podobné problémy jako ostatní – plíseň ve sprše, praskliny ve stěnách, krátkodobé smlouvy, zvyšující se nájmy, trvalá nejistota. Dozvídáme se také, že majitelem domu je podnikatel, který kromě dalších dvou domů na Gorkého vlastní i regionální rádio stanice. Jak je možné, že člověk, který vlastní několik nemovitostí, nemá prakticky žádnou potřebu se o ně starat a zajišťovat nájemnicím a nájemníkům důstojné podmínky k životu? 

Ojedinělý případ? 

Zanedbaný dům tak několik let zkrátka sloužil jako pasivní příjem pro majitele, který se neobtěžoval ani k běžné údržbě. Jako správný podnikatel čekal na moment, kdy může s rekonstrukcí začít a do poslední chvíle jej a jeho nájemníky využil, aby z toho vytěžil co nejvíce. 

Tento případ je ilustrativním příkladem velkého problému s nájemním bydlením a krátkodobými smlouvami. Praxe krátkodobých smluv je u nás poměrně běžná. Pronajímatelům umožňuje ukončit smluvní vztah, pokud se ukáže, že nájemce neplatí nájem nebo jinak hrubě porušuje podmínky. Jejich používání však není nijak regulováno – můžete tak klidně celý život bydlet v nejistotě, zda dostanete smlouvu i na další měsíc nebo rok. S tím pak souvisí i neochota nájemců v bytě cokoliv vylepšovat a opravovat na vlastní náklady. Jsou také velmi dobrým nástrojem, jak neustále zvyšovat nájmy. Často se v této souvislosti mluví o úpravě zákona po vzoru zákoníku práce, kdy “doba trvání pracovního poměru na dobu určitou nesmí přesáhnout 3 roky” a “ode dne vzniku prvního pracovního poměru na dobu určitou může být (smlouva na dobu určitou) opakována nejvýše dvakrát.” V realitě to znamená, že pokud se během tří let (nebo tří smluv na dobu určitou) pronajímatel rozhodne, že vás chce mít v bytě dál, měl by vám nabídnout smlouvu na dobu neurčitou. Což se často neděje. Česká legislativa v ochraně nájemníků a nájemnic výrazně pokulhává, a i ty zákony, které existují, jsou často majiteli bytů a domů porušovány, protože nikdo z nájemníků nemá čas, prostor ani peníze jejich dodržování soudně vymáhat. 

Bohužel je ale takových domů, lidí a jejich strastiplných nájemnických zážitků mnoho, a to nejen v Brně. Řada lidí je v důsledku bytové krize, zvyšujících se nájmů a inflace tlačeno do zcela nevyhovujícího bydlení, protože cenově dostupných alternativ je na trhu málo. Velká část současné bytové výstavby je totiž pro luxusní bydlení nebo na investici.  

Podobným problémům se věnuje několik málo institucí, širší hnutí za právo na bydlení a za práva nájemníků nám však v Čechách chybí. Nedávno založená Iniciativa nájemnic a nájemníků, která funguje v Praze a rozbíhá se již i v Brně, nabízí východisko. Pokud se v podobné situaci s nájemním bydlením nacházíte a nevíte, jak z toho ven, pokud bydlíte v nájmu a chcete se cítit ve své pozici jistější, neváhejte se obrátit na Iniciativu nájemnic a nájemníků. 

Autorky jsou členkami Iniciativy nájemnic a nájemníků