Štěpánův příběh ze Strahovského „Sillicon Hill“

„Štěnice, myši a plíseň jsou asi nejhorší vizitka, co může ubytování mít. Je to skoro až ironické jak se Strahovu říká Silicon Hill podle Silicon Valley v Kalifornii. Asi to je ten americký startup sen, trpět a doufat, že nás někdo vykoupí.“ vypráví svůj příběh Štěpán.

Studenti jsou při současné krizi bydlení specificky systémově ohroženou skupinou. Univerzity generující přidaný lidský kapitál a otevírající žádoucí kariéry pro střední třídu sídlí povětšinou ve velkých městech, v nichž se neúnosně zdražuje nájemné, mj. i kvůli kvalitě života a kariérním vyhlídkám, které vytvářejí z veřejných peněz právě univerzity.

Nově příchozí studentstvo (mimoměstské zejména), zpočátku mnohdy bez kontaktů i majetku, je odkázáno na realitní trh a kolejní bydlení je pro něj jedinou alternativou. V Česku sice státem podporované studentské bydlení existuje a využívá ho až 27 procent studentů (v Evropě je toto číslo zhruba průměrné, ale existují i státy, např. Švýcarsko, kde koleje zkrátka nejsou nebo existují v naprosto minimálním počtu). Po měsících na čekacích listinách se ale studenti dočkají bydlení v žalostném stavu, hygienicky často za hranicí únosnosti. Mluvit o státní podpoře navíc vyžaduje hodně nadsázky. Podíl financování veřejných vysokých škol na státním HDP setrvale klesá a už v roce 2006 označila mise OECD státní podporu studentů v Česku za silně nedostatečnou.

Kromě toho, že vláda chce zrušit část stipendií, která alespoň nízkopříjmovým, příp. nadprůměrně úspěšným, studujícím situaci činí snesitelnější, ruší i slevu na dani, která dosud „kryla“ situaci pracujících studentů a studentek, jež se všemi silami snaží se o sebe postarat. Studující, kteří nepocházejí z majetných rodin, se nakonec nevyhnou nutnosti ke studiu pracovat. Po přivýdělku sahá 90 procent studujících, což je o 20 procent více než v generaci našich rodičů. Za takových podmínek by bylo záhodno, aby finančně únosnější alternativa k tržnímu bydlení nabízela alespoň minimální důstojné podmínky pro ubytování, od plochy pro užívání (na kolejích běžně 5 m²) přes hygienu, až po správu společných prostor.

Štěpánův příběh dokládá, jak daleko jsou české koleje od jen minimálního standardu. Nejvíce skličující na něm snad je, jak povědomý bude každému, kdo koleje třeba jen navštívil. Takový stav, jaký popisuje Štěpán, je bohužel téměř pravidlem.

„Hned když jsme přijeli, tak jsme pochopili co znamená fenomén kolejí Strahov. Prošli jsme širokou a chladnou chodbou s atmosférou podobnou vězení a po otevření dveří našeho nového pokoje na nás vykoukla úzká nudle s dvěma starými válendami, dřevotřískovou deskou na dvou peřiňácích jako stůl, vestavěná skříň a starý plesnivý botník, který v sobě měl víc (buněčné) kultury, než některá česká města. Na dveřích hned vedle byl hřebíky zatlučený chlupatý modrý koberec od předchozích ubytovaných. Zanechali nám na koberci i ne úplně voňavý dárek ve formě zvratků. Jako úložný prostor sloužila stará vysoká vestavěná skříň, která měla ve spodní části tyč pro zavěšení ramínek, a asi tak ve výšce 1,75m začínaly dvě velké police až ke stropu. Obě samozřejmě s propadlým dnem v zadní části.“

Plísně všude, nábytek zastaralý a chabě nahrazovaný, nebo vůbec žádný. O tom, že vybavení kolejí se od socialismu nezměnilo, kolují příběhy i v generaci rodičů současných studujících. O kvalitě zázemí spojené s ochotou personálu nejlépe vypovídá příběh se štěnicemi: „Od hospodářky jsme zjistili, že naše patro se na prázdniny nepronajímá a musíme se na léto přestěhovat jinam. V létě jsme se tedy přestěhovali o blok vedle na blok 6, který byl proslulý svými přísnými vrátnými. Na Strahově je takové veřejné tajemství, že prakticky kdokoliv může přespat kdekoliv. Teda kromě bloku 6. Tam totiž přes ‚paní Vrátné‘ neznámá tvář neprojde, a známá tvář má občas taky problém a je nutnost se legitimovat.“

Po přestěhování zpět čekalo Štěpána a jeho spolubydlícího překvapení. „Ty [štěnice], co jsem viděl, byly velké jak klasický mravenec. Spolubydlící neměl žádnou alergickou reakci na kousnutí a já jsem tou dobou sice měl svědivé kousance, ale byl jsem před tím dost pokousaný od komárů z dovolené, tak jsem si kousanců od štěnic nevšiml. Každopádně po pár dnech nám bylo jasné, že se k nám během prázdnin na 6. bloku dostaly na pokoj štěnice, a my je přenesli zpět na pokoj na 5. bloku. Hned jsme ohledně toho informovali hospodářku obou bloků a bylo nám řečeno, že co nejdřív bude zařízena dezinsekce.“ Koleje s poskytnutím pomoci otálely, a firma, která dorazila, se štěnic nebyla schopná zbavit. I po dočasném pobytu v náhradním pokoji Štěpán se spolubydlícím neustále nacházeli štěnice. Nakonec si musel Štěpán se spolubydlícím provést dezinsekci sám. „Nejsem expert, ale prý je desinsekce nejdůležitější provést hned po nálezu škůdce. To však asi moc vedení netankovalo. Asi 2 týdny jsme měli naději, že by mohl postřik zafungovat, ale ztratili jsme ji, když jsme po několika týdnech stále neviděli žádné mrtvé stěnice a já jsem pomalu každou noc nemohl spát, protože mě svědilo celé tělo z kousanců.“

Kromě štěnic, plísně, čekacích listin, nedostatku soukromí a parties na chodbách, skýtají genderově smíšené Strahovské koleje zvláštní nebezpečí ještě ženským studujícím. Štěpán vypráví, že „Hned po několika týdnech jsme slyšeli o prvním větším incidentu, který se stal na bloku, kde jsme měli kamarádky. Šlo o úchyla, co šel do společných sprch s foťákem a vyfotil slečnu jak se sprchuje. Nikdo ho asi nedopadl, ale každopádně nám kamarádky říkaly, že už předtím se do smíšených sprch bály a po tom incidentu ještě násobně více.“

Naděje, že se studentky a studenti takovýmto horror stories vyhnou, jsou ale v podstatě plané. Přestože kolejí existuje mnoho a samotný ČVUT nabízí ještě na pohled kvalitnější ubytování — Masarykovu kolej — ukazuje se, že ani tam stav není lepší. Když se tam Štěpán po předchozích peripetiích přestěhoval, zjistil, že doufat ve významné zlepšení není namístě:

„Přestěhovali jsme se na Masarykovu kolej a prvotní nadšení z buňkového ubytování a nábytku, který nebyl úplně stejný jako z dob, co na Strahově bydlel můj otec, vystřídalo vystřízlivění, když jsme zjistili, že pokoj i koupelna má problém s plísní a spát musíme v teplých ponožkách a dobře oblečeni, protože stoupačkami se k nám nedostane teplo. Říkali jsme si, že za 5 tisíc měsíčně už dostaneme alespoň nějaký komfort po tom, co jsme si vytrpěli se štěnicemi. To jsme ještě nevěděli, že od dubna přijde 15% navýšení kolejného na 184 Kč/noc tzn. celkem 5700 Kč za měsíc. Za tyhle peníze už jsme rovnou mohli bydlet ve 4 lidech v bytě 2+1. (kdyby samozřejmě byl k sehnání).“