CO POŽADUJEME

Bydlení je základním lidským právem dle českých, evropských i mezinárodních norem, a proto má být zaručeno všem. Současná situace je nakloněna zájmům pronajímatelů nemovitostí, developerů, spekulantů a obchodníků s chudobou. My však nechceme, aby bydlení bylo komoditou a předmětem spekulace. Přejeme si svět, kde bude každý důstojně bydlet, a to je možné pouze pokud se mocenská nerovnováha mezi nájemníky a pronajímateli narovná.

Jako nájemníci a nájemnice požadujeme:

1. Lepší právní ochranu nájemníků a nájemnic a konec řetězení krátkodobých smluv 

Poskytování nájemních smluv na rok či pouhých pár měsíců je v České republice běžnou praxí. To způsobuje mocensky vychýlené prostředí ve prospěch pronajímatelů. Takovou smlouvu sice nemusíme podepsat, často ale nemáme na výběr, protože smlouvu na dobu neurčitou téměř nikdo nenabízí. Lidé v nájmech s krátkodobými smlouvami jsou tak nuceni žít v nejistotě. Proto požadujeme novou  právní úpravu, která by ukončila praxi opakovaného uzavírání krátkodobých smluv. Požadujeme také automatické prodloužení krátkodobé smlouvy na dobu neurčitou, pokud během jejího trvání nedojde k porušení této smlouvy. Zároveň navrhujeme ekonomické zvýhodnění (např. formou daňové úlevy) majitelů a majitelek bytů, kteří poskytují smlouvy na dobu neurčitou.

2. Regulaci cen nájemního bydlení podle jasných pravidel  

Nájem je nějakou formou regulován v 13 státech EU.  V Česku se výše nájemného u krátkodobých smluv určuje podle dat, které poskytují soukromé realitní agentury. Pro ně je bydlení byznys a proto usilují o největší výnos. U smluv na dobu neurčitou platí regulace – maximální zvýšení o 20 % během tří let. Takový růst ale neodpovídá růstu reálných příjmů nájemníků a nájemnic. Kromě toho se tato regulace vůbec netýká nejrozšířenějšího typu smluv – na dobu určitou. 

Cena nájmu musí být stanovená demokratickými orgány, ne realitkami. Musí odrážet skutečnou ekonomickou situaci obyvatelstva (např. reálný růst mezd). Další možností je, že cena nájemného bude definovaná podle indexu nebo cenových map, které zohledňují kvalitu bytu a jeho polohu a zároveň zaručují, že v každé čtvrti budou bydlet lidé z různých ekonomických tříd. Cena nájemného musí být vázána na nemovitost, ne na nájemní vztah, což znamená, že po výměně nájemníka majitel nemůže zvýšit nájem. Inspiraci můžeme čerpat v požadavcích skotského hnutí Living Rent. 

3. Progresivní zdanění nevyužívaných a investičních bytů 

Zatímco pro většinu z nás znamenají domy bydlení a domov, pro jinou, spíše bohatší vrstvu, znamenají možnost snadno a rychle vydělat peníze – a to na úkor nás ostatních. Investiční nákupy a spekulace s nemovitostmi jsou totiž jednou z hlavních příčin finanční nedostupnosti bydlení.

Proto požadujeme zavedení progresivní daně z nemovitosti, která by zajistila, že pronájímaní desítek bytů za účelem zisku přestane být lákavou obchodní  příležitostí. Protože města se rozkládají na omezeném prostoru, nelze ignorovat ani množství bytů, které kvůli spekulaci zůstávají prázdné – v takových případech je potřeba majitele a majitelky motivovat speciální daní za neužívání bytů. Prostředky, které se takto budou vracet do veřejných rozpočtů by měly být využity zejména na podporu bydlení (rozšiřování městských bytových fondů, zvyšování energetické účinnosti budov, příspěvek na bydlení). 

4. Vymahatelnost zákonů omezujících krátkodobé pronájmy 

Krátkodobé turistické pronájmy jsou jednou z příčin krize bydlení. Tisíce bytů nabízených na AirBnB a jiných platformách slouží jako zdroj zisku, zatímco místní nájemnice a nájemníci nemohou sehnat ani pokoj za dostupnou cenu! 

Provozování ubytovacích služeb v prostorách určených k dlouhodobému bydlení je v rozporu s řadou českých zákonů. Vymáhání těchto zákonů odpovědnými orgány má zaručit to, že byty budou i nadále sloužit k dlouhodobému bydlení, a ne byznysu v turismu. 

5. Vznik nájemnických odborů a zapojení nájemníků a nájemnic do rozhodovacích procesů v bytech a domech 

Nájemní bydlení je v dnešní době pro mnoho z nás nestabilní a prekérní záležitostí, a jako takové neumožňuje vytvoření si vztahu k místu a pocitu skutečného domova a komunity. Věříme, že tuto neutěšenou situaci může zlepšit větší zapojení lidí do demokratických procesů rozhodování o městě. 

V první řadě požadujeme právní ukotvení nájemnických odborů jakožto organizací analogických zaměstnaneckým odborům, s obdobnými možnostmi a ochranou. Sdružování v takových organizacích by lidem žijícím v nájmech umožnilo vyjednávat s pronajímateli o podmínkách bydlení z pozice síly a dosahovat tak lepších finančních podmínek a kvality a stability bydlení. Na celostátní úrovni by pak bylo možné vyjednávat příznivé nastavení legislativních změn, dotačních programů aj.

Jako nájemnické právo by rovněž měla být zakotvena možnost účastnit se schůzí společenství vlastníků jednotek a schůzí bytových družstev a spolurozhodovat na otázkách týkajících se domu, neboť veškerá taková rozhodnutí přímo ovlivňují kvalitu bydlení.

6. Podporu nekomerčních forem bydlení ze strany státu a místních samospráv

Jedním z procesů způsobujících vysoké ceny bydlení je tzv. „komodifikace” bydlení – proces, kdy se z bydlení stává zboží. Bydlení tak přestává plnit svou základní funkci – poskytnutí jistoty a stability střechy nad hlavou – a místo toho se stává předmětem prodeje a nákupu, byznysu s chudobou a spekulací. 

Pro to, aby bylo bydlení dostupnější, je potřeba proces komodifikace zastavit a poskytnout státní a obecní podporu různým netržním formám bydlení. Může to být družstevní, státní či obecní bydlení a různé formy komunitního vlastnictví. Příklady takových projektů v ČR mohou být síť solidárního bydlení Sdílené domy nebo Mietshäuser Syndikat v Německu. Nesmí se zapomínat také na projekty sociálně spravedlivé renovace nevyužívaných budov. Tyto projekty nesmí ohrožovat nízkopříjmové skupiny tím, že budou vystěhovány pod záminkou zvelebení městského prostoru a následného růstu cen bydlení. Mix dostupného, sociálního a tržního bydlení nabízí projekt v Utrechtu.  

7. Místní samosprávy musí přehodnotit roli developerů a začít se starat o potřeby občanů

V současné době staví komerční developeři byty na investice místo toho, aby poskytovali bydlení. Samosprávy jim pak často jdou na ruku jen proto, aby si mohly odškrtnout položku „postavilo se více bytů“ bez ohledu na to, zda je takové bydlení pro občany dostupné i bez ohledu na to, zda existuje navazující občanská vybavenost.

Města by se měla postavit na stranu svých obyvatel místo toho, aby pomáhala developerům zvyšovat zisky. Samosprávy by měly hrát roli vůdčí, nikoliv služebnickou. Dbát by měly nejen na to, že nevznikají megalomanské projekty, pro které následně chybí občanská vybavenost a způsobují zátěž jak pro nové nájemníky, tak pro starousedlíky. Podmínkou každého nového developerského projektu musí být také poskytnutí části bytů pro sociální bydlení a/nebo za regulovaný nájem. Kromě toho by žádný developerský projekt neměl odsunovat původní nájemníky, a pokud by vystěhování muselo dojít (např. s ohledem na technický stav), pak by nájemníkům mělo být zajištěno důstojné náhradní bydlení v minimálně stejné kvalitě.

Inspiraci můžeme čerpat v německém městě Ulm, kde  mají developeři  povinnost poskytnout z každé nové výstavby 40 % bytů v souladu s podmínkami tamního zemského programu veřejné podpory pro sociální a dostupné bydlení po dobu nejméně 25 let. 

8. Zákrok proti diskriminaci a protiprávnímu jednání pronajímatelů vůči etnickým menšinám, cizincům a jinak znevýhodněným skupinám nájemníků a nájemnic

I přes existenci antidiskriminačního zákona v české legislativě jsou některé skupiny nájemníků a nájemnic při hledání pronájmu znevýhodněny více než jiné. Některým skupinám je často znemožněno pronajmout si byt pouze kvůli svému etnickému původu. U cizinců a cizinek je pak mnohdy zneužívána jejich neznalost české legislativy a nedostatečná orientace na tuzemském trhu s bydlením. Jsou jim tak nabízeny smlouvy, které obsahují body rozporující české zákony, smlouvy s absurdně vysokými cenami nájmu či smlouvy spojující oba zmíněné problémy dohromady. Požadujeme tak důsledné dodržování a vymáhání  všech zákonů dotýkajících se nájemního bydlení a vyšší tresty za jejich porušování. Česká legislativa musí zajistit postihování pronajímatelů, kteří nabízejí nájemní smlouvy v rozporu se zákonem.

9. Vytvoření funkce ombudsmana pro bydlení a zřízení kontaktních míst pro bydlení dostupných ve všech obcích 

Problémy nájemníků zůstávají i dnes do velké míry mimo pozornost politické reprezentace, a to jak na úrovni komunální, tak na té celostátní. To pak snižuje možnosti veřejných politik na současné těžkosti reagovat. Požadujeme tedy, aby vláda zřídila funkci ombudsmana pro bydlení. Ten by měl představovat instituci, na kterou se nejen nájemníci a nájemnice mohou odvolávat se svými problémy, ale zároveň by zaznamenané kazuistiky spolu s dalšími daty měly sloužit na všech politických úrovních k vytváření opatření na zlepšování dostupnosti a kvality bydlení. 

Kontaktní místa pro bydlení jsou již dnes na mnoha místech zavedenou praxí, měla by však být být dostupná po celé ČR – pro všechny obce (v případě malých obcí by pak tato služba byla poskytována z obce s rozšířenou působností, v rámci dobrovolného svazku, místní akční skupiny apod.). Kontaktní centra by byla otevřena všem, kteří by měli mít jakýkoliv problém v oblasti bydlení včetně obzvláště znevýhodněných skupin (viz předchozí bod), poskytovala by poradenství v řešení problémů a zprostředkovávala by kontakt s různými úrovněmi státní správy tak, aby tyto záležitosti nezůstávaly neviditelné. 

10. Řešení energetické chudoby a  zajištění energeticky úsporného bydlení všem lidem v nájmu

Už před energetickou krizí si statisíce domácností nemohlo dovolit dostatečně vytopit svůj domov. S rapidním růstem cen energií se počet lidí v energetické chudobě zvýšil na téměř milion. Energetickou chudobou jsou nejvíce ohrožené právě nájemnice a nájemníci. Sami si totiž v nájemním bydlení nemohou zajistit úspory, vyměnit okna nebo změnit zdroj vytápění. Majitelkám a majitelům se většinou do oprav bytů a domů investovat nechce, protože náklady na energie sami nenesou. Pokud už se renovace uskuteční, často pak vedou ke skokovým navýšením nájmů a úspory tak tíživou situaci lidí v nájemním bydlení zhoršují, místo aby jim pomáhaly. 

S plánovanými povinnými evropskými standardy se může tento trend ještě zhoršit. To je třeba změnit a promyšlenou regulační a dotační politikou nejen motivovat majitele k úsporám, ale také zajistit nájemníkům ochranu před svévolným zvyšováním nájmů a naopak nasměrovat investice do renovací tak, aby pomáhaly těm, kdo je nejvíc potřebují – tedy především lidem v nájemním bydlení. 

Požadujeme proto, aby zákon ukládal regulaci nájemného podle energetické účinnosti domu. Za nezateplené domy se starými okny a neefektivním vytápěním nesmí být možné požadovat libovolný nájem, cena musí být natolik nízká, aby si nájemník či nájemnice mohla dovolit i vysokou cenu za energie. Tato regulace by dále motivovala majitele k energetickým úsporám, na něž mohou získat státní dotace. Ty je třeba podmínit smlouvou na dobu neurčitou s fixací nájmu maximálně na inflaci tak, aby se náklady rekonstrukce nepřenášely na nájemnice a nájemníky. 

11. Zjednodušení vyplácení podpory v bydlení 

Finanční podpora lidí v nájemním bydlení je nezbytnou součástí liberalizovaných trhů s bydlením – kde chybí regulace totiž zpravidla dochází k odtržení cen nájemného od příjmové úrovně lidí. Nástroje finanční podpory jsou však stále potřebné i u více regulovaných trhů, neboť jejich funkcí je také ochrana nájemníků ve finanční nouzi před ztrátou bydlení. 

V českém prostředí má tato podpora podobu příspěvku a doplatku na bydlení. Současný systém je ale příliš zatížen složitou byrokracií, poddimenzovanými úřady a mnohdy i nedůvěrou vůči žadatelům a žadatelkám o podporu, čímž se pro mnoho lidí stává podpora nedostupná.

Přístup k podpoře by měl být vázán na obecnější, jasně doložitelná kritéria (např. status studenta, rodičovství, dlouhodobá nemoc, seniorský věk aj.), ve zbytku případů by pak k získání podpory mělo stačit jen nutné minimum dokladů. V kombinaci s opatřeními na zlepšení dostupnosti bydlení, regulací trhu a snížením byrokratických nákladů by tak bylo možné systém oproti tomu stávajícímu výrazně zefektivnit.

Přesto by však mělo být prioritou především vytvoření takového systému, který zajistí bydlení dostupné pro všechny bez potřeby vytvářet dodatečná opatření zatěžující státní rozpočet. Prostředky z rozpočtu takto putují do kapes soukromých majitelů nemovitostí namísto toho, aby sloužily těm, kteří je skutečně potřebují.

Zajímají vás naše smělé plány? Pojďte jim s námi dát konkrétní podobu! Stačí se připojit k našim pravidelným schůzkám – čas příštího setkání najdete na této stránce. Pokud nejste z Prahy, budeme rádi, když se nám ozvete na ahoj@inciativanajemniku.cz.